Ve dnech 5. a 6. října 2007 se konal již 12. kongres Evropské federace autoškol EFA. Uskutečnil se v Bratislavě, nesl název "Saving life" a pořádala jej Slovenská komora výcvikových zařízení autoškol. Podrobnější informace budou uveřejněny v nejbližším vydání časopisu Autoškola dnes. Na tomto místě přinášíme referát prezidenta Dopravní akademie Roberta Kotála, zabývající se výukou teoretických předmětů v autoškolách. Dopravní akademie je členem Evropské federace autoškol EFA od roku 1999, jako jediná organizace z České republiky.

Zatímco u učitele výcviku v řízení se vyžaduje především praktická zkušenost v řízení, znalost metodických postupů pro výcvik a schopnost zvolit optimální způsob komunikace s konkrétním žákem (v ideálním případě schopnost použití koučinkových metod), u učitele teoretických předmětů jde (samozřejmě kromě odborných znalostí) zejména o jeho osobnost, rétorické a didaktické schopnosti. Tato skutečnost bývá nezřídka podceňována a vliv výuky teorie je často, i v zemích s povinnou teoretickou výukou v autoškole, bagatelizován. Přitom pozitivní působení učitele na žáka může ovlivnit jeho postoje a tím bezpečnost na celou dobu jeho budoucí řidičské praxe.

Je žádoucí, aby praktický výcvik v řízení motorového vozidla byl průběžně provázen teoretickou výukou. V mnoha zemích je proto teoretická výuka v autoškolách povinná. Jedna je věc je potom obsahová náplň jednotlivých teoretických předmětů, druhá je úroveň učitele teorie. Na něj jsou kladeny různé nároky, které si pro začátek můžeme ozřejmit ve vztahu zejména k první ze tří základních nauk rétoriky, kterými jsou NATURA, ARS et DOCTRINA a EXERCITATIO.

Pro výkon funkce učitele jsou základně důležité předpoklady, dané přírodou. Zejména zdraví, dobrý dech, znělý hlas, odpovídající vzhled, bystrost ducha atd. Každý, kdo uvažuje o tom stát se učitelem teorie, by měl v rámci své sebereflexe posoudit, zda tyto základní požadavky splňuje. Těžko se může učitelem teorie stát člověk s vadou řeči, na druhou stranu tento nedostatek pravděpodobně nebude vážnou překážkou pro to stát se učitelem praktického výcviku. Druhým, kdo posuzuje zmíněné přírodní předpoklady, by měla být instituce, zabývající se přípravou učitelů autoškol. Ta by měla uchazeči o licenci učitele autoškoly v rámci jakéhosi předcházejícího testu poskytnout zpětnou vazbu, obsahující doporučení či nedoporučení k zahájení jeho přípravy k získání licence učitele teoretických předmětů v autoškole. V některých zemích se pre-test před zápisem uchazeče do přípravy neprovádí a ověřování jeho předpokladů pro výuku teorie probíhá až při samotné přípravě. Tam je pak případně uchazeči doporučeno, aby své cíle přehodnotil a soustředil se na přípravu pro výuku pouze praktických předmětů. Ne každý uchazeč samozřejmě toto doporučení přijme jako dobře míněné a řídí se výhradně vlastním sebehodnocením. Zde je třeba konstatovat, že sebereflexe u poměrně velkého procenta zájemců o licenci učitele autoškoly není na potřebné úrovni a objektivní informace o plnění předpokladů je pak pro zájemce více či méně nepřijatelná.

Pokud budoucí učitel splňuje základní předpoklady, čeká ho náročná příprava, v oblasti rétoriky zaměřená zejména na schopnost mluvit. K tomu je třeba nejen získat znalosti a dovednosti v rámci přípravného kurzu, ale též chodit poslouchat dobré a zkušené řečníky, pozorovat, jaké používají prostředky,vnímat, jak na ně reaguje plénum. Pro to, aby se člověk stal dobrým řečníkem, musí často cvičit, rozvíjet svoje schopnosti a neustrnout ve vývoji po získání licence učitele autoškoly.

Učitel má při výuce moc ovlivňovat své posluchače. Není tedy soukromou osobou, má zodpovědnost. Je proto nezbytné, zby měl své mravní zásady, aby hlásal pravdivé ideje a aby celá jeho osobnost působila věrohodně. Každý musí vidět, že učitel věří tomu, co hlásá. Pokud je učitel při příjezdu do autoškoly svým vozem pozorován svými žáky a například aby mohl zaparkovat před autoškolou se otočí přes plnou čáru, od té chvíle již nebude důvěryhodnou osobností a i kdyby byl výjimečným odborníkem, jeho možnost působit na své žáky a ovlivňovat je navždy snížena na minimum.

Při výuce teorie, zejména při výuce pravidel silničního provozu, je často možné pozorovat následující jev: učitel čte doslovné znění zákona a občas svými slovy vysvětluje, co který paragraf znamená. Bohužel, nezřídka je tento způsob jako jediný možný vyžadován i u zkoušek učitelů. Z učitele se tak ale stává pouze nudný popisovač ustanovení zákona. Výuka je proto nezáživná a žák může (a oprávněně) namítnout, že text pravidel si může přečíst doma a nemusí trávit čas v autoškole. Učitel proto musí do výuky přinést prvky, kterými posluchače zaujme, umožní jim pochopit myšlenku pravidel a pomůže jim zorientovat se v jejich praktické aplikaci na silnici. Ze strohého textu zákona musí být schopen vytvořit jakýsi příběh, na kterém vysvětluje podstatu pravidla a také PROČ které pravidlo existuje a co by se stalo, kdyby neexistovalo. Tímto příběhem musí být navíc sám vzrušen a musí v něm být vnitřně angažován. Musí být schopen sledovat návaznosti mezi jednotlivými, byť na první pohled naprosto nesouvisejícími, pravidly. Za použití svého rozvinutého rozumu a své moudrosti musí být schopen logicky a systematicky vést posluchače problémem. Jeho případná zmatenost okamžitě zmate posluchače.

Aby učitel mohl takovou výuku provést, musí se na ni samozřejmě dostatečně připravit. V prvním kroku přípravy musí získat podklady, fakta, shromáždit dokumenty a také zkoumat, co se zdá být nejasné či protiřečivé. V druhém kroku pak s tímto materiálem musí seriózně pracovat, rozlišit podstatné od náhodného a budovat logickou strukturu přednášky. Následně musí učitel zvolit styl projevu. Způsob řeči nemůže být kdykoliv a pro kohokoliv tentýž. (Viz Optimální komunikace...., Gregor Bartl). Následně musí učitel svůj projev „dostat do hlavy“. Papír v ruce může být jen doprovodnou pomůckou, jakýmsi „jízdním řádem“. Učitel nemůže být čtenářem jakéhosi textu, který nezúčastněně (třeba i s chybami) čte. Ve vlastní přednášce pak učitel předá posluchačům výsledky své práce, zájmu a nadšení pro věc. Musí dobře uvážit, jaké všechny prostředky zapojí a využije, aby ho posluchači dobře slyšeli. Aby mu dobře rozuměli, mohli dobře sledovat logiku jeho argumentů, přijmout je a na tomto základě jednat.

Záleží na učiteli, jaké didaktické prostředky zvolí pro svoji výuku. Samozřejmě je většinou limitován technickým vybavením autoškoly, ve které pracuje. Bohužel stále ještě existuje nemalé množství autoškol, vybavených pouze křídou a tabulí, případně nástěnnými obrazy. Optimální je vybavení autoškoly počítačem a dataprojektorem. Učiteli se tak otevírá možnost použít pro svoji přednášku prezentaci vytvořenou v programu MS PowerPoint. Ať již zakoupenou od renomovaného výrobce výukových programů, nebo vytvořenou vlastními silami. Diskutabilní je použití projekce z videokazety či DVD. Výukové filmy jsou často koncipovány jako ucelený výklad a učitel pak nahradí svůj vlastní výklad filmovou projekcí, což rozhodně nelze považovat za žádoucí.

Spojení osobnostních předpokladů, rétorických a didaktických schopností dělá pouhého držitele licence učitele autoškoly skutečným učitelem. V některých zemích výuka teorie v autoškole není povinná, jinde se občas projevují (ekonomickými důvody vyvolané) tlaky teoretickou výuku minimalizovat způsobem „my vás naučíme řídit auto, ale teorii se naučte sami doma“. Je třeba usilovat o zachování pozice teoretické výuky v systému přípravy učitelů autoškol a klást na učitele teorie vysoké nároky. Jen tak bude proces v autoškolách komplexní a bude obsahovat obě potřebné složky – vzdělávací i výchovnou.

 -red-